Co je naše povinnost?

Co je naše povinnost?

Bhaktivedanta Trivikrama Gosvāmī

Nejdříve se s vámi chci podělit o jednu myšlenku. Ačkoliv nejsou v duchovním světě k ničemu používány technické pomůcky, používáte je stále. Jsou hlavní pomůckou ve vaší duchovní sādhaně. Snažíte se získat pomocí kazety duchovní výcvik, přestože jsou v duchovním světě tyto pomůcky nepotřebné. Snažíte se vše zaznamenat na zvukový pás. Potom se cvičíte v opakovaném poslechu tohoto zvuku, tak, jako když se cvičíte ve zpěvu sa re ga ma. To je v pořádku, ten zvuk je správný, ale nelze ho slyšet v duchovním světě. Tento druh sādhany se v duchovním světě nepoužívá.

Duchovní život závisí na duchovních pomůckách, nikoliv na hmotné technice. Stroje nám nemohou pomoci pochopit písma, jako Śrīmad-Bhāgavatam. Nahrával si Śukadeva Gosvāmī slova Vyāsadevy na zvukový pás? Čteme Śrīmad-Bhāgavatam, ale nemůžeme ho pochopit pouhým čtením. Když slyšíte slova vaiṣṇavy, můžete odevzdat svá srdce jen, jste-li jím požehnáni.

Správné pochopení je možné pouze díky milosti tohoto oddaného, ne díky napodobování. Matka Yaśodā volá na Śrī Kṛṣṇu: „Lālā, ājao! Mé milé dítě, pojď sem!“ Na její žádost přijde ihned. Mohli byste si nahrát toto volání Yaśody na pásku a pak se cvičit ve vydávání stejného tónu, jako zpěváci. Budete-li schopni vydat totožný zvuk s matkou Yaśodou, zjeví se vám potom Kṛṣṇa?

Kde je chyba? Co tu schází? Je to oddanost, bhakti, ta schází. Slova a zvuk lze využít jen tehdy, jsou-li naplněny oddaností. Přijmout jednoduše jen zvuky a číst písma je bez užitku. Na tomto místě bych rád vzpomenul jednu Kṛṣṇovu příhodu.

Jednou vedli Kṛṣṇa a Jeho přátelé krávy na pastvu v zemi Vṛndāvaně. Jeden ze sakhī řekl: „Tak často nám ukazuješ svoji sílu a moc, umíš zabít rākṣasy a duchy. Umíš ale také překonat démona hladu, žijícího v našem břichu? Máme hlad! Můžeš ho zahnat?“ Kṛṣṇa řekl: „Ano, pokud se budete přesně řídit mými pokyny. Jděte na místo, kde právě brāhmaṇi obětují do ohně.

Řekněte jim, že Balarāma a já jsme tu a máme velký hlad.“ Pasáčci následovali Kṛṣṇova slova a poprosili brāhmaṇy o něco k jídlu. Brāhmaṇové jim ale nevěnovali žádnou pozornost. Mysleli si: „My jsme brāhmaṇové. Provádíme tu oběť. Pokoušíme se nakrmit Kṛṣṇu touto obětí.“ Ačkoliv je Kṛṣṇa prosil osobně o něco k jídlu, nevěděli, co mají dělat.

Chlapci se zklamaně vraceli zpět a byli z věčného běhání sem a tam ještě hladovější. Kṛṣṇa jim řekl: „Pokuste se o to ještě jednou. Tentokrát jděte k ženám těchto brāhmaṇů a řekněte nejdřív mé jméno a teprve potom Baladevy Prabhua. Jistě budete úspěšní.“ Chlapci se odebrali k ženám brāhmaṇů a vše jim povyprávěli. Jakmile ženy uslyšely, že přišel Kṛṣṇa a prosil hladový o něco k jídlu, daly se do pohybu.

Vzaly všechny preparace ze svých kuchyní a vydaly se na cestu. Brāhmaṇi volali. „Co to má znamenat? Naše ženy pobíhají po ulici! Nezeptaly se nás na svolení a přesto odtud utíkají!“ Okamžitě opustili místo obětního ohně, aby své ženy zastavili. „Nedostali jste od nás svolení někam odejít. Proč běžíte pryč?“

Ženy odpověděly: „V tomto případě není nutné vás o něco žádat. Jdeme za Śrī Kṛṣṇou. Provádíme všechny naše oběti vždy jen pro Něho. Nebudeme poslouchat vaše námitky. Tentokrát neuposlechneme. Vy nás nemůžete zachránit před smrtí, ale Kṛṣṇa je schopen ochránit každého. Otec nemůže před smrtí ochránit ani své dítě, ale my všichni jsme v bezpečí u Kṛṣṇy.“

gurur na sa syāt sva-jano na sa syāt
pitā na sa syāj jananī na sā syāt
daivaṁ na tat syān na patiś ca sa syān
na mocayed yaḥ samupeta-mṛtyum

Ten, kdo nedokáže vysvobodit své svěřence z cesty opakovaného rození a umírání, se nemá nikdy stát duchovním mistrem, otcem, manželem, matkou nebo uctívaným polobohem. (ŚB 5.5.18)

Z tohoto důvodu je nejpřednější povinností sloužit Kṛṣṇovi a nikomu jinému. Kṛṣṇa říká v Gīťě:

sarva-dharmān parityajya
mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja
ahaṁ tvāṁ sarva-pāpebhyo
mokṣayiṣyāmi mā śucaḥ

Zanech všech druhů náboženství a odevzdej se jen Mně. Já tě oprostím od všech následků za hříšná jednání. Neboj se.

Jeden z brāhmaṇů zamkl svou ženu násilím v její místnosti, načež opustila své tělo, aby se mohla setkat s Kṛṣṇou. Ženy ostatních brāhmaṇů neuposlechly slov svých mužů a donesly Kṛṣṇovi svá jídla. Kṛṣṇa řekl: „Zachovaly jste se správně, nebudete vystaveny žádným špatným reakcím.“ Potom se Kṛṣṇa, Balarāma a ostatní najedli. Když dojedli, řekl Kṛṣṇa: „Nyní se musíte vrátit.“ – „Proč?“ ptaly se. „Přišly jsme za Tebou a vzdaly se přitom všech povinností vůči svým manželům, rodičům a příbuzným. Už nás nepřijmou. Jak se k nim můžeme vrátit?“

Kṛṣṇa odpověděl: „Neudělaly jste žádnou chybu, podívejte se – polobozi a jejich ženy opěvují vaše jednání. Ujišťuji vás, že vás vaši muži a příbuzní nezavrhnou, ale naopak vás přijmou. Rychle se vraťte.“ Ženy řekly: „Ale jak se můžeme vrátit? Řekl jsi: yad gatvā na nivartante tad dhāma paramaṁ mama. Když k Tobě někdo dospěje, už se nemusí nikdy vrátit. To jsou Tvá vlastní slova, nemůžeš nám tedy jednoduše říct, že se máme vrátit zpět. Musíš držet slib.“

Jaká byla Kṛṣṇova odpověď? Řekl: „Takto nemluvte. Sloužily jste Mně, ale nejste s to, být neustále v Mé společnosti.“ Ženy se zeptaly: „Proč nejsme kvalifikované k tomu, být neustále ve Tvé společnosti a ve společnosti gopī? Prosím, požehnej nám, abychom Ti mohli denně donášet chutná jídla, mantry, āratika a jiné pěkné věci.“ Pokuste se porozumět, že přes všechny láskyplné oběti nebylo dosaženo způsobilosti, být společně s Kṛṣṇou. Je třeba ještě více. Přejeme si být společně s Kṛṣṇou a gopīmi.

Ale je to tak snadné? Oddaným, jako ženám brāhmaṇů, bylo zabráněno ve věčném společenství s Kṛṣṇou. Samotný Brahmā se obával zůstat ve Vṛndāvaně a zrovna tak i Uddhava: „Ne, já nejsem kvalifikovaný mít společnost Vrajendranandanů. Budu se považovat za požehnaného, budu-li smět zde být rostlinou.“ Zeptejte se sami sebe: „Kdo jsem?“ Musí být vykonáno ještě tak mnoho sādhana-bhajanu.

Je před námi ještě mnoho sādhany:

ādau śraddhā tataḥ sādhu-
saṅgo ‘tha bhajana-kriyā
tato ‘nartha-nivṛttiḥ syāt
tato niṣṭhā rucis tataḥ
athāsaktis tato bhāvas
tataḥ premābhyudañcati
sādhakānām ayaṁ premṇaḥ
prādurbhāve bhavet kramaḥ

Na začátku zde musí být víra. Potom se vyvine zájem o společnost oddaných, potom je člověk zasvěcen duchovním mistrem, dodržuje regulující zásady a vykonává jeho pokyny. Takto se zbaví svých špatných zvyků a dosáhne stálosti v oddané službě. Potom se vyvine chuť a připoutání. To je cesta sādhana-bhakti. Pozvolně se stanou emoce intenzivnějšími a probudí se láska k Bohu. To je postupný vývoj pro oddaného, zajímajícího se o Kṛṣṇa-vědomí. (BRS 1.4.15-16)

Jaké knihy by měly být čteny žáky první třídy? Jsou jim určeny knihy všech stupňů tříd? Měli by číst zkrátka vše možné? Myslíte si: „To je ta nejlepší kniha! Z té můžu získat pokročilé vědomí!“ Tato kniha ale není určena pro vás. Pro vás je nejlepší začít knihami 1. a 2. třídy. Měli bychom přijmout sádhanu odpovídající naší kvalifikaci. Nebuďte netrpěliví při pozorování činnosti žáků vyššího stupně. Na každé úrovni byste měli brát ohled na vaše schopnosti.

naitat samācarej jātu
manasāpi hy anīśvaraḥ
vinaśyaty ācaran maudhyād
yathārudro ‘bdhi-jaṁ viṣam

Ten, kdo není žádným velkým panovníkem, by neměl imitovat chování vůdčí osobnosti, ani v duchu. Když toto chování, díky své hlouposti, obyčejná osoba přijme, jednoduše se zničí, tak jako ten, kdo není Rudra a popíjí oceán jedu. (ŚB 10.33.30)

Ten, kdo není Rudra, Śiva, by neměl pít oceán jedu. Měli bychom jednat a myslet tak, jak to přísluší našemu stupni a nežádat to, co je relevantní pro oddané, nacházející se na vyšším stupni.