Slova Písem jsou konečným důkazem

Slova Písem jsou konečným důkazem
Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura

Védská tvrzení jsou dokonalá a sebeprokazující. Není třeba vykládat nepřímý význam. Smysl je pochopen poslechem slov v jejich přímém významu.

Co znamená āmnāya-vākya (autoritativní prohlášení nebo poznání)? K tomu existuje následující kārikā (verš):

āmnāyaḥ śrutayaḥ sākṣād brahma-vidyeti viśrutāḥ
guru-paramparā-prāptāḥ viśva-kartuḥ hi brahmaṇaḥ

Āmnāya označuje písma zvaná brahma-vidyā neboli poznání Brahmanu pocházející od Brahmy, stvořitele vesmíru, a předávané učednickou posloupností.

To, že toto poznání bylo předáno od Brahmy, je uvedeno v Muṇḍaka Upaniṣadě.

brahmā devānāṁ prathamaḥ saṁbabhūva viśvasya kartā bhuvanasya goptā
sa brahma-vidyāṁ sarva-vidyā-pratiṣṭhām atharvāya jyeṣṭha-putrāya prāha
yenākṣaraṁ puruṣaṁ veda satyaṁ provāca tāṁ tattvato brahma-vidyām

Brahmā, stvořitel vesmíru a ochránce světů, první mezi devaty, předal brahma-vidyu, základ veškerého poznání, svému nejstaršímu synovi Atharvovi. Předal mu poznání, skrze které lze poznat nezničitelnou Nejvyšší Osobu v Její pravé podobě. (Muṇḍaka Upaniṣad 1.1.1, 1.2.13)

Bṛhadāraṇyaka Upaniṣad říká:

asya mahato bhūtasya niḥśvasitam etad yad ṛgvedo yajurvedaḥ sāmavedo’tharvāṅgirasa itihāsaḥ purāṇaṁ vidyā upaniṣadaḥ ślokāḥ sūtrāṇy anuvyākhyānāni vyākhyānāni asyaivaitāni niḥśvasitāni

Z dechu Nejvyšší Osoby vzešly čtyři Védy, dějiny, Purāṇy, Upaniṣady, verše a Sūtry a všechny anuvyākhyāny (komentáře). Slovo „dějiny“ označuje Rāmāyaṇu a Mahābhāratu a další podobná díla. Slovo „purány“ označuje osmnáct hlavních Purāṇ, z nichž Śrīmad-Bhāgavatam je nejvyšší, a osmnáct vedlejších Purāṇ (upapurāṇ). 

Upaniṣady označují jedenáct Upaniṣad jako jsou Īśa, Kena, Kaṭha a Praśna. „Verše“ označují sbírku veršů v metru jako je anuṣṭup, které složili ṛṣiové. „Sūtra“ označuje stručná prohlášení, která vysvětlují význam Véd a která napsali významní učitelé. Anuvyākhyāna označuje komentáře k sūtrám napsané velkými učiteli. Souhrnně se všechny nazývají āmnāya. Primární význam slova āmnāya je véda.

Caitanya-caritāmṛta také uznává autoritu Véd.

svataḥ-pramāṇa veda — pramāṇa-śiromaṇi
lakṣaṇā haite svataḥ-pramāṇatā-hāni

Sebedokazující védské texty jsou nejvyšším důkazem ze všech, ale pokud jsou tyto texty interpretovány, jejich sebedokazující povaha se ztrácí. (Caitanya-caritāmṛta, Ādi 7.132)

pramāṇera madhye śruti-pramāṇa — pradhāna
śruti ye mukhyārtha kahe, sei se pramāṇa
svataḥ-pramāṇa veda yei satya kahe
lakṣaṇā karile svataḥ-prāmāṇya-hāni haye

(Caitanya-caritāmṛta, Madhya 6.135, 137)

Ačkoli existují i ​​jiné důkazy, důkazy uvedené ve védské literatuře musí být brány jako nejdůležitější. Védské výroky chápané přímo jsou prvotřídními důkazy. Védská tvrzení jsou sama o sobě zřejmá. Cokoli je tam uvedeno, musí být přijato. Pokud je vykládáme podle vlastní představivosti, autorita Véd se okamžitě ztrácí.

Díla Gosvāmích jako jsou Sandarbhy a Caitanya-caritāmṛta od Kṛṣṇadāse Kavirāje patří mezi anuvyākhyāny. Proto jsou Védy, Purāṇy, dějiny, Upaniṣady, Vedānta-sūtry a komentáře vaiṣṇavských ācāryů považovány za autoritativní poznání. Tyto zdroje autoritativního poznání jsou oslavovány v Bhāgavatamu.

śrī-bhagavān uvāca
kālena naṣṭā pralaye vāṇīyaṁ veda-saṁjñitā
mayādau brahmaṇe proktā dharmo yasyāṁ mad-ātmakaḥ
tena proktā svaputrāya manave pūrva-jāya saḥ
tato bhṛgv-ādayo’gṛhṇan sapta brahma-maharṣayaḥ

(Śrī Kṛṣṇa mluví s Uddhavou)

Nejprve jsem recitoval védské poselství Pánu Brahmovi a vyprávěl mu o konečné cestě čisté oddanosti. Toto poselství je věčné. V době zkázy zmizí a v době stvoření ho jasně vysvětlím Pánu Brahmovi. Brahmā sdělil toto poznání svému synovi Manuovi a dalším. Poté toto poznání přijali devatové, ṛṣiové a lidé.

Živé bytosti a jejich páni jsou různí a přijímají vlastnosti podle tří kvalit – dobra, vášně a nevědomosti. Podle těchto různých vlastností vznikly různé filozofie různými výklady významu. Ó Uddhavo, ti, kdo přijali skutečné výroky Véd prostřednictvím guru-paramparā anuvyākhyāny (komentáře) od Brahmy, mají skutečnou pravdu.

Všechny ostatní filozofie se staly služebníky různých přestupkářských učení. Odsud je zcela zřejmé, že Brahma-sampradāya existuje od doby stvoření. V této Brahma-sampradāyi sestoupilo čisté poselství Véd skrze guru-paramparu a zachovalo se tak skutečné učení bhāgavata-dharmy. Toto učení se proto nazývá āmnāya.

Ti, kdo nepřijímají Brahma-sampradāju, jejíž autoritu prokazují taková prohlášení jako „Brahmā, pán vesmíru, je prvním žákem Nārāyaṇa, Pána Vaikuṇṭhy“, jsou Kṛṣṇou nazýváni kazateli irelevantní filozofie (pāṣaṇḍa-mata). I když člověk přijímá učení Pána Caitanyi, pokud nepřijímá tuto paramparu, není nanejvýš klamný? Požehnaní lidé považují toto poznání předávané skrz paramparu za nejlepší důkaz. To je základní učení Pána Caitanyi.

V Tattva-sandarbhě (9.10) Jīva Gosvāmī říká:

Nyní jsem zmínil sambandhu, abhidheyu a prayojanu. Abych vysvětlil význam těchto pojmů, nejprve definuji podstatu autoritativního důkazu. Lidstvo je od přírody postiženo čtyřmi nedostatky (bhrama atd.), a proto nemůže pochopit nepochopitelné, nehmotné záležitosti. Přímé smyslové vnímání bude vždy chybné, a proto smyslové vnímání, odvozování a další běžné způsoby poznání nemohou být považovány za autoritativní způsoby poznání.

Jediným prostředkem poznání (pramāṇa) pro osoby toužící po poznání konečného, nejvyššího objektu, konečného útočiště, nepochopitelného, obdařeného těmi nejpozoruhodnějšími vlastnostmi, jsou Védy. Védy obsahují dokonalé poznání týkající se materiálních i duchovních témat, předávané prostřednictvím parampary realizovaných osob.

Poté, co Jīva Gosvāmī prokázal autoritu védského poznání, ukazuje, jak Purāṇy obsahují stejné poselství jako Védy, a prohlašuje Śrīmad-Bhāgavatam za nejlepší ze všech pramāṇ. Tytéž vlastnosti, které činí Śrīmad-Bhāgavatam nejlepším ze všech poznání, jsou přítomny ve slovech Brahmy, Nārady, Vyāsy, Śukadevy a ve spisech Madhvācāryi a jeho následovníků Vijayadhvaji, Brahmatīrthy a Vyāsatīrthy. Ze všech těchto tvrzení je zřejmé, že Brahma-sampradāya je sampradāyou Pána Caitanyi a jeho následovníků.

Kavikarṇapūra si to uvědomil a sepsal posloupnost parampary ve svém díle Gaura-gaṇoddeśa-dīpikā. Komentátor Vedānta-sūtry Baladeva Vidyābhūṣaṇa tuto linii parampary také potvrzuje. Každý, kdo tuto paramparu nepřijímá, je bezpochyby největším nepřítelem následovníků Caitanyi Mahāprabhua.

Pokud jde o autoritativní poznání Véd, je třeba si obzvláště uvědomit následující. Védská tvrzení jsou dokonalá a sebeprokazující. Není třeba vykládat nepřímý význam. Význam je pochopen poslechem slov v jejich přímém významu. „Syn Śacī je přímo synem Nandy.“

Po vyslechnutí těchto slov může člověk pochopit, že Pán Caitanya není nikdo jiný než Kṛṣṇa. Fráze „pastýř na Ganze“ však v přímém významu smysl nedává. Nepřímým výkladem mu lze porozumět tak, že fráze znamená „vesnice pastevců na břehu Gangy“. Ve védských výrocích by se člověk neměl uchylovat k interpretaci, pokud to není nezbytné.

V Chāndogya Upaniṣadě se říká: „Odevzdávám se energii prostřednictvím Śyāmy. Odevzdávám se Śyāmovi prostřednictvím Jeho energie.“ Když lze smysluplný význam odvodit z přímého významu slov, proč bychom měli usuzovat, že slovo „śyāma“ znamená „neosobní Brahman v srdci“, jak to dělá Śaṅkarācārya? Osvobozené osoby uctívají podoby Rādhy a Kṛṣṇy.

To je skutečný význam tohoto výroku. Z tohoto důvodu se v Caitanya-caritāmṛtě uvádí, že uchylováním se k nepřímým významům se ztrácí hodnota Véd jako autority. Existuje mnoho druhů interpretací. Jagadīśa v Śabda-śakti-prakāśice zmiňuje, že existuje nespočet druhů interpretací, jako například jahat-svārthā, ajahat-svārthā, nirūḍhā a ādhunikā.

Žádný z těchto interpretačních prostředků však nelze použít k definování podstaty něčeho duchovního. Spíše tím vedou k dezinterpretaci. Śaṅkarācārya tvrdí, že přímý význam slov nelze použít ve vztahu k nepopsatelným jevům; proto je nutné k nalezení významu védských výroků použít nepřímý výklad. Madhvācārya proti tomu vznesl následující námitku: Při zkoumání síly slov je vidět, že tam, kde nepřijmeme přímý význam, není místo ani pro interpretaci. Lze se dohadovat o rozsahu nebo velikosti vesnice, pokud neexistuje?

Kde není otec, lze mluvit o jeho synovi? Pokud v souvislosti s duchovními záležitostmi odmítneme přímý význam, k čemu je pak interpretace stejných slov, která musí v konečném důsledku záviset na přímém významu? Inteligentní člověk proto odmítne interpretaci a ve snaze pochopit absolutní pravdu přijme přímou konotativní sílu slov písem.

Následující kārikā shrnuje tento bod:

Pán Čaitanja, který daroval védské poznání do srdce Brahmy, se zjevil v Kali juze v Navadvípu. Odkryl čistou podstatu Véd a osvobodil čistou védskou filozofii od znečištění Kali jugy. Lidská bytost se při učinění jakýchkoliv závěrů musí jistě dopouštět čtyř chyb: omylu, opomenutí, omezení a podvádění.

Pokud jde o duchovní záležitosti, ani ti největší učenci se nemohou vyhnout těmto čtyřem nedostatkům. Proto je v duchovních záležitostech jedinou autoritou slovo Véd, které nemá lidského autora. Všechny ostatní důkazy jako je smyslové vnímání, odvozování, přirovnávání a tradice, mohou být užitečné a relevantní pouze pokud jsou v souladu se slovem Véd.

Kapitola 2 z knihy „Mahāprabhura Śikṣā: Učení Čaitanji Mahāprabhua“ od Bhaktivinóda Thákura.